Sněžka Praha II
Sněžka Praha Volume II aneb DaP v tom lítá podruhé
Vážení přátelé a fanoušci věhlasného klubu DaP. Jistě na tuto reportáž netrpělivě čekáte již delší dobu, tedy se všem hned zkraje omlouvám, že jste si museli hýčkat svůj kýbl trpělivosti. Leč čekání se jistě vyplatí, neboť po shlédnutí videa z této opět velmi vydařené akce vám všem spadne minimálně brada.
Běžci z DaP se totiž postavili na start letošního ročníku s předsevzetím překonat svůj vlastní zápis do dějin z roku 2017. Zpočátku panovaly neshody, zda jít s na prvním pohled velmi ambiciózním cílem ven, ale na setkání týmu dva týdny před startem, byl čas 17:30 přeci jen vyřčen. Předsevzetí tedy jistě velmi odvážné, ale nikoliv nemožné. Zvlášť pokud přihlédneme k faktu, že si borci dali za cíl doběhnout, alespoň iluzorně, za rok 2018 do středu Země a jejich dobrou formu prozrazovaly i nedávné osobáky v Pečkách a Pardubicích.
Zde na tomto místě musím ještě na chvíli vyzdvihnout sílu a manažerské schopnosti našeho kapitána, který se musel opět poprat s nedostatkem běžců, jelikož se někteří přesunuli na jiné pracovní pozice, další dokonce na jiný kout zeměkoule a někteří se dokonce osmělili bez dovolení zranit při fotbale (Richarde!!!). Nicméně Pavel blamáž odvrátil ve správný moment a nejen tým na Sněžku, ale i klub DaP posílil Jirka a následně dokonce i shodou Richardových náhod Káťa, která byla aktivní zálohou pro nadcházející počin směřující noční krajinou z českých velehor směrem k červeným trenkám na Hradě.
Na start tak vyrazily z Palmovky dvě posádky, Mercedes řízený Ondrou (jeho postřehy ze závodu níže, silně doporučuji!) a vínově rudý lidový vůz (čti folksvágen) řízený Richardem. Posádky stejně jako loni jely v pořadí etap 1, 6, 7 a 2, 3, 4, 5 a potkávaly se tedy trochu jinak, než zbytek startovního pole. Ono ovšem, řekne se startovní pole. My jsme ho ale hned od začátku nechali dost daleko za sebou a i díky našemu startu v 17:00 jsme vlastně skoro nikoho nepotkali. Spíše jsme díky naprosto famózním výkonům našich borců naháněli pořadatele, který před námi nestíhal značit trať.
Ale co bych více psal, pojďme se raději podívat přímo na dění v krátkém, leč výstižném videu.....
Ještě jen mi ale před slibovanou pohádkou o statečném týmu DaP dovolte pár faktů:
Tým vystartoval v 17:00 a doběhl v 9:33, čas strávený na trati tedy 16 hodin a 33 minut, čímž překonal svůj vlastní zápis o více než 2 hodiny. Z doběhnutých 49 týmů to znamená fantastické 4.místo v kategorii Normal a 7.místo v absolutním pořadí!!!
Štafeta běžela ve složení = Fanda - Mercedes - Jirka - Adam - Majonéza - Pavel - Štěpán. Nikomu se nic závažného nestalo. Kromě brutálního nedostatku spánku a Jirkova podvrtnutého kotníku všichni doběhli a přežili.
Dále jsme spotřebovali 3 toaleťáky, 1 mýdlo, 2 šampóny, 1 dámskou vložku... pardon, to jsou statistiky z jiného klání..... Spotřebovali jsme tedy zhruba 16 litrů vody, 5 kg banánů, 4 červené býky, 25 rohlíků (z toho Fanda 22), 10 tatranek (z toho Fanda 8), 12 řízků (z toho Fanda 12), 3 šampaňské, 1 ručník (1 jsme ztratili), 2 tuňáky v oleji (oba snědl Majonéza) a 3 majonézy (včetně jedné na masáž)!!! Další spotřebu jsem nezaznamenal, ztratil jsem tužku a přejel propisku.
Závěrem mého příspěvku (před pohádkou a příspěvkem Ondry) chci ze sebe ještě něco málo vymáčknout.... ehhmmm..... se slzami dojetí na krajíčku, resp. v plném proudu, musím všem vzdát hold a neskutečný dík a poklonu před výkony, kterých jsem byl tentokrát jako řidič svědkem. Musím říct, že mě v autě svrběly dost nohy a měl jsem chuť vyběhnout a klukům a štafetě pomoct. Nicméně i zpoza volantu jsem cítil (kromě propocených dresů) ten krásný týmový duch, který nás provázel po celou dobu závodu a troufám si tvrdit i po něm. Borci klobouk dolů před vašimi výkony a díky moc za velmi silný zážitek. DaP FOREVER!
Sněžka-Praha 2018
mýma očima
řidič Ondřej
Letošní ročník štafetového závodu Sněžka Praha 2018 začíná pro náš tým jako již tradičně na parkovišti před sídlem jedinečné české stavební firmy.
Na rozdíl od předešlého roku se řidič Ondřej dostavuje dokonce v předstihu, opozdilcem je tentokrát benjamínek závodu František, který svou naleštěnou Fabii 1.0TSI s automatickou převodovkou parkuje s půlhodinovým zpožděním.
Cesta do srdce Krkonoš je opět spojena s doplněním zásob v top supermarketu P*nny (pro zobrazení plného jména vaší společnosti kontaktujte prosím naše reklamní oddělení marketing@dobehnoutaprezit.cz). Majonéza tentokrát zůstává v klidu v regálu, kdo však nezůstává v klidu jsou Františkovy řízky, které jeden po druhém končí ve sprinterově žaludku za nevěřícného přihlížení zbylých účastníků zájezdu.
Pec pod Sněžkou nás vítá závorou na parkovišti, kterou hrdinně objíždíme a vyhlížíme běžeckého guru, mentora, motivátora a především bravurního organizátora pana Čůča s manželkou.
Konečně se u pořadatelského stánku potkáváme, registrujeme, třímáme v rukou startovní čísla a hlavně sichrhajsky (zavírací špendlíky) = svatý grál tohoto závodu!
Tým trochu nervózně sleduje počínání prvoběžce Františka, který v civilním oblečení a naprostém klidu přikusuje řízek, zatímco ostatní běžci již po poslední dávce kofeinové tablety slušně namotivováni a rozcvičeni pobíhají kolem. To jsme ještě netušili, jaký vliv budou mít tyto superřízky na Frantův výkon.
Pět minut před pátou hodinou konečně prosíce na kolenou přemlouváme Františka k odchodu ke startu při dolní stanici lanovky na Růžohorky. Spěšně balíme tábor, neúspěšně uplácíme vrátného na parkovišti a čekáme našeho hrdinu v křižovatce v centru Pece. V těsném závěsu za prvními závodníky se z kopce řídí František a za zvuku fotoaparátů zlostně odhazujíc zbytek řízku se jímá stíhat čelo závodu.
S ohledem na rychlost, se kterou Franta mizí za obzorem, řadíme vyšší rychlostní stupeň a míříme k první předávce v Černém dole. Pár minut po zaparkování vozu jsme svědky dechberoucí podívané. V záři odpoledního slunce se z hřebenu Černého dolu v životním výkonu a především v čele závodu zjevuje běžec týmu DaP František "Frenki Concrete" Kalina a v rekordním čase předává štafetu Pavlu Mercedesovi.
Tým se opět rozděluje a vůz s logem trojcípé hvězdy míří na známou letištní plochu uprostřed polí. Netrvá to dlouho a Pavel po zdolání kupy hnoje na kraji ranveje předává štafetu nováčkovi týmu Jirkovi, který tak započíná svůj boj s tratí.
Jirka rozhodně není žádný nazdárek, svědčí o tom mimo jiné i famózní časy na maratonské trati. Není tedy divu, že svůj úsek zakončený strmým stoupáním k - z minula již známému- hřbitovu hravě zdolává a na trať se strojovým tempem vrhá Adam.
Nutno podotknout, že Adamova trať obsahuje vše, jen ne roviny a klesání (čti: je neustále do strmého kopce). Jediné menší klesání mu zpříjemňuje pohled na překrásnou místní dívku, která jde našemu borci vstříc (a pokud toto čte Adamova drahá polovička, tak Adam se na ni samozřejmě vůbec nedívá, neohlíží a už vůbec o ní pak celou cestu v autě nemluví).
Další z úseků slibuje fantastickou scenérii v čele s přehradní hrází Les Království, kterou Pavel Řezňa Majonéza s elegancí sobě vlastní překonává za hlasitého potlesku davu diváků u trati. Auto se přesouvá na předávku, kde potkáváme zbytek oddílu, tradičně relaxujíc ve stínu Prasečáku Třebihošť.
Čekání na Pavla krátíme nesmělou konverzací se dvěma krásnými a milými pořadatelkami, které týmu značně zamotají hlavy (krom Adama - ten je myšlenkami jinde) tak, že kapitán Pavel ignoruje blížícího se Řezňu a až po opakovaném upozornění se smiřuje s tím, že jeho úsek opravdu začíná, a vybíhá.
Posádka vozu německé provenience vyrobeného indickými přistěhovalci ve Francii je tak opět po několika hodinách kompletní a míří vstříc nocování v širých lánech u Vysokého Veselí. Krátký odpočinek záhy ukončuje zoufalý telefonát řidiče Richarda, že se František opět nadopován řízky v životní formě rychlostí atakující letošní atletické tabulky blíží k místě předání. Spěšně tedy balíme tábor a vysíláme na trať rozespalého Pavla Mercedesa.
Pavel se srdnatě pere s tratí a netrvá to dlouho, předává (teď už víme, že nefunkční) GPS krabičku Jirkovi, který mizí ve tmě.
Další předávka na okraji Kněžice proběhne zdárně a Adam vybíhá na trať v těsném závěsu za vozidlem ředitele závodu, který se jal teprve značit trať (!).
Tradiční předávku v křižovatce u vísky Dymokury zvládá naše část týmu bravurně a Pavel M. Ř. běží vstříc kapitánovi čekajícímu u obecního úřadu v obci Netřebice (čekajícímu = pospávajícímu u zdi zdejšího statku a značně překvapenému z rychlosti, jakou se blížíme).
Opětovně kompletní posádka se přesouvá do písčitých polí u Lysé nad Labem, kde potkáváme naše oblíbené pořadatelky, ale vzhledem k únavě je ignorujeme a uleháme ve spacácích do náruče bramborových řádků.
Se svítáním nás probouzí zvuk motoru druhého z doprovodných vozidel a záhy se z houští od řeky vyřítí František, lídr závodu. Spolu s ním přijíždí i pan ředitel Čůčo, který se zmateným výrazem v obličeji podotýká, že zbylá trať není vlastně ještě označena, načež nasedá do auta a stíhá Pavla Mercedese, který již vyběhl směr Káraný.
My se přesouváme i přes nečekanou objížďku na další z předávek a po chvíli vysíláme Jiřího na svůj poslední úsek. Ten dobíhajíc pana Čůča značícího trať po dotazu na směr, kterým se má vydat, obdrží bohužel špatnou odpověď, a tak se postupně ocitá na golfovém hřišti, vrakovišti, pohřebišti, cvičišti, parkovišti, aby nakonec s cca kilometrovým přídavkem v nohách nad rámec délky svého úseku doběhl na předávku, kde již netrpělivě stepuje závodník Adam.
Adam se na trati pere nejen s kilometry, ale i s extrémně namotivovaným závodníkem týmu Why Not, který se v tempu 2:23/km přes našeho borce přežene a mizí za horizontem. Nutno podotknout, že extrémní přesycení podpůrnými prostředky tohoto závodníka se po jeho doběhnutí projevuje záškuby nohou a touhou běžet dál - jeho parťáci ho proto musí eliminovat stahovacími popruhy a on pak ve svěrací kazajce mizí v útrobách doprovodného vozidla, které ho odváží neznámo kam.
Adam statečně dobíhá k cíli svého úseků a štafety se tak zmocňuje Řezňa, aby ji po zdolání prudkého stoupání, zoufalém telefonátu při ztrátě orientace a konečně seběhu do Klecan předal kapitánu Pavlovi.
Obě doprovodná vozidla se přesouvají do prostoru cíle - areálu vodních sportů Troja. Netrpělivě zde vyhlížíme našeho kapitána. Konečně se v dáli objevuje silueta borce v tom nejkrásnějším svítivém dresu DaP a Pavel tak - cestou ještě předbíhán dvěma důchodkyněmi (neúčastní se závodu) - konečně vbíhá do cílové slavobrány a za ním i celý tým.
Následuje medailový ceremoniál k poctě všech i za přítomnosti persony pana Čůča, oslavy, šampaňské, chlebíčky, hostesky... a samozřejmě nekonečné gratulace našim sedmi borcům, kteří letos opět posunuli hranice nemožného!!