SNĚŽKA PRAHA

VIDEO ZE ZÁVODU

REPORTÁŽ SLEPOVANÁ VŠEMI BĚŽCI

Se srazem ve 12:00 na Palmovce jsme dorazili do Pece přesně v 15:00 a s lehce nervózním Richardem se šli registrovat. Slovensky hovořící dámy nám sdělili, že auto na start bude vyjíždět až kolem 16.-té hodiny, a tak se Richard hodil do klidu a šel se v pohodě připravit (rozuměj asi po patnácté vymočit). A teď přichází chvíle pro novou přezdívku Řezni. Nikomu totiž neuniklo, čím se cpal už od zastávky u Penny Marketu - bagetou s majonézou! Nevím, zda to byl záměr pro rychlejší krok na trati, nebo je na to navyklý jeho metabolismus. V každém případě dotazy na majonézu od té doby sílily éterem a nedaly se prostě ignorovat. Od té chvíle je Pavel prostě Majonéza.

Odjezd na start se nesl v trochu chaotickém duchu. Do prvního auta se v 16:25 nahrnulo asi 6 lidí. Další organizace odjezdu se dále ale nijak nekonala a tak po dotazu na další auto se Richard okamžitě vrhnl k šedému Nissanu a odjezd na start našeho týmu tak byl zpečetěn. Start samotný už proběhl ve vší počestnosti a v příjemných necelých dvaceti stupních.

Nyní je ten správný čas předat slovo jednotlivým borcům, aby trochu okomentovali svoje úseky. Logicky tedy začneme Richardem, čerstvě vymočeným a připraveným na 1.úsek:

Úsek č.1 Richard: Start Obří důl - Černý důl (cca 12,4km; +344, -537), čas 1:12 (celkem 1:12)

Na startu nepanovala vůbec žádná nervozita, všichni byli úplně v pohodě a v první vlně, se kterou jsem startoval nás bylo 13. Většina z kategorie Hardcore nebo Ultra, tedy zdánlivě a papírově lepší běžci, než jsme byl já. To se taky hned po odstartování ukázalo, když jsem zůstal zcela osamocen na chvostu. Do toho mi ještě začal padat hrudní pás a po jeho neomaleném spravování mi zcela spadl. Na dvakrát jsem ho tedy lovil skrze výstřih a dobrou minutu mi trvalo, než jsem řemen nahodil zpět. OK, takže řemen zpět a poslední místo.... měl bych si asi máknout. Na posledním místě jsem nebyl dlouho, neb jsem hned předběhl holčinu v oranžovém dresu. Před sebou jsem viděl cca 100 metrů zelený dres a před ním dalších 100 metrů dres bílý. Kolem lanovky jsme drželi stále stejné distance a to až na "téčko" v Peci, kde byla nejen zatáčka doprava do stoupání, ale i Ondra s Tomem, aby mě nafotili a povzbudili (kluci díky!).

Kopec po zatáčce jsem začal vnímat pálením v nohou. Po pár set metrech jsem před sebou viděl bílý dres v chůzi. Po dalších pár stovkách metrů už jsem byl před ním, ale zelený byl stále dobrých 100 metrů přede mnou. Na konci Pece se stoupání ještě více zvedlo a zelenáč přešel do chůze. To jsem se divil jen do té doby, než jsem do prudkého stoupání přešel i já. Dresy za mnou se po chvíli vytratili, ale zelenáče jsem měl stále na dostřel. Chvíli jsem šel, chvíli běžel, stoupání k Husově boudě bylo fakt brutální. Zelenáčovi jsem se stále přibližoval, až jsem ho za Husovou boudou u vysílače doběhl a seběh do Černého dolu běžel de facto celou dobu s ním. Seběh to byl neméně brutální. Za chvíli mě pálila chodidla, ale šlapal jsem do toho dál.

V Černém dole jsem měl mapu perfektně nastudovanou a šel přesně podle ní, vrchem přes kopeček na parkoviště a z něj dolů na předávku. Jaké bylo mé překvapení, že zelenáč běžel dál a úsek si zkrátil "zespodu". Po předávce mě další běžci upozornili, že jsem zaplatil nováčkovskou daň, protože znalý běžci se na okliku přes parkoviště vybodli.... no, korunu tomu nasadili pořadatelé, kteří sem vlastně ani nestihli dorazit a když už dorazili, tak jim tento renonc byl úplně šumák. Sám jsem byl ale se svým výkonem spokojen. Šel jsem ho nakonec za 72:06, tedy těsně pod 6:00/km, což je s tak velkým převýšením pěkný počin a navíc přesně podle plánu. Dle všeho jsem předával jako 11. v pořadí ze 13. Nicméně bez propočtu časů a dalších vln startujících.

Úsek č.2 Štěpán: Černý důl - letiště Dolní lánov (8,1 km; +196; -452); čas 0:48 (celkem 2:00)

Po převzetí štafety od Richarda se vydávám na svůj první úsek. Začíná to pěkné zostra do kopce. Ten však zdolávám úspěšně a po krátké rovině mě čeká dlouhý sešup z kopce dolů. Zde mne zbaběle předběhli dva dlouhonozí běžci, kteří to z kopce pustili nerozumně rychle. Úsek svižně ubíhal a více běžců jsem už nespatřil. Na konci mne čekalo ještě krátké stoupání podél krásné, rezaté lanovky na kamení (neuvěřitelně dlouhé teda) a už jsem se blížil k předávce. Poslední zatáčka a už vidím naše borce. Kluci byli první na ráně a již zdaleka mne vřele povzbuzovali, pokusil jsem se ještě zrychlit (nevím jestli to vyšlo, přišlo mi, že běžím s větrem o závod). Předávka proběhla zcela regulérně a hladce a Tomáš už pelášil dál. Já mohl krátce oddechnout a vyrazili jsem na další předávku. Vzhledem k počáteční Tomášově rychlosti jsme se obávali, že by na nás mohl na předávce čekat on!

Úsek č.3 Tom: letiště Dolní Lánov - Hostinné (11,4 km; +95; -211); čas 0:53 (celkem 2:53)

Z letiště táhlý seběh po účelové asfaltce skoro 2 km do údolí silnice, pak nekonečné km z Malého Lánova až za Hostinné, kde doleva krátký výběh do prudšího kopce na předávku. Značení trasy se dá hodnotit jako průěrné, v zatáčce za letištěm nevýrazné, za Hostinném již dobré. Náročnost úseku hodnotím dvojkou, těžší je kombinace délky a podvečerního tepla na slunci, málo stínu na trati.

Úsek č.4 Majonéza: Hostinné - Starobucké Debrné (10,0 km; +294; -236); čas 0:55 (celkem 3:49)

Nejprve před krátkým hodnocením, když už jsem se dostal ke slovu, musím zmínit jistou moji malou patálii. Ve čtvrtek, týden před závodem jsem si byl zakopat s klukama ze stavby a domů jsem málem nedošel. Zvrtl jsem si kotník tak, že večer jsem na něj nemohl našlápnout. Hodně jsem první dva dny ledoval a pomohlo to, chodit jsem po třech dnech mohl normálně, jen kotník zůstal nateklý. Jinými slovy jsem si byl v pondělí zaběhat 6,5km, jestli vůbec budu moct běžet a pak jsem radši nechal nohy odpočívat. Takže na závod 30km jsem natrénoval asi 20km.

S trochu bolavým kotníkem jsem se toho tedy hodně bál, ale naštěstí jsem byl při závodě asi tak vystresovanej, že jsem kotník skoro necítil a hlavně i kolena vydržely. Začátek úseku byl do kopce, tak jsem se trochu šetřil, naštěstí to byl jen kratší kopec a zanedlouho přišlo klesání, kde jsem si odpočinul, protože jsem se na začátku hodně zafuněl. Trasa byla pěkná, sice celou dobu po silnici, ale byla to hodně vedlejší silnice, tak jsem potkal akorát opilce z probíhající pouťové oslavy. Dlouhé stoupání přišlo posléze. Nebylo si moc kde odpočinout, rovinka tam byla jen krátká, jinak to bylo hodně táhlé. Pomohlo aspoň to, že jsem měl před sebou závodníka, který to bral indiánským během, chvilku chůze, chvilku běh. Toho jsem předběhl a zas všude prázdno. Pak jsem předbíhal jednu slečnu asi v tom nejstrmějším úseku. Nebylo to tak hrozný, jen kdyby měl člověk ty kopce víc naběhaný. Potom už přišlo jen dlouhé klesání a tam už jsem se nebál trochu zrychlit, ale i tak se přeci jen člověk šetřil na další dva úseky.

Úsek č.5 Mercedes: Starobucké Debrnné Třebihošť (10,10 km; +214; -225); čas 0:50 (celkem 4:39)

Můj první úsek, který v sobě skrýval kouzlo stmívání, mě naplnil pocitem, že se účastním velice netradiční akce a že ať tento výlet dopadne jakkoliv, bude to něco, co ve mně zanechá dlouho stopu.

Zanechal. Leč na prvním úseku jsem žádnou jinou stopu nedoběhl, alespoň si užíval krásu Těšnovské přehrady, jednoho z nejkrásnějších míst celého závodu a dále si "vychutnal" lehké čtyř- kilometrového stoupání. Ke vší radosti, na konci úseku na mě čekal celý náš tým. Co víc si přát? Navíc u stylového kravína.

Úsek č.6 Rybář: Třebihošť - usedlost u Červené Třemešné (7,72 km; +85; -174); čas 0:47 (celkem 5:26)

Původně jsem se dobrovolně přihlásil na běžecký závod Sněžka - Praha jako řidič. Čím víc se blížil závod, tím míň běžců ve štafetě bylo. No a tak přišlo moje první zatmění mysli a dobrovolně jsem se přihlásil jako běžec. Žena mi doma řekla něco ve smyslu, že jsem se asi zbláznil a tak nějak se mi smála a tím ve mně vybudila ještě bojovnějšího ducha.

Mých prvních necelých 8 km, vedlo z Třebihošti kousek za Miletín. Vyhecován atmosférou jsem se rozběhl tak rychle, že jsem se po načtení rychlosti vesnickým radarem až lekl a rychle zpomalil, protože takovou rychlostí bych nevydržel ani na konec vesnice. Zhruba v půlce úseku jsem slyšel první dupání, otáčím se a než jsem stihnul vrátit hlavu zpět do směru běhu, závodník mizí za zatáčkou. Před Miletínem slyším další dupání a tentokrát i funění. V duchu si říkám, asi kámoš. Chvilku se ho statečně držím, ale pak si musím zvolnit, do cíle ještě daleko. No a pak to přišlo, první bolest. Bohužel přichází do kolene, což mě překvapuje. Musím znovu zvolnit, běh přechází v rychlé kulhání. Konečně jsem v cíli, předávám štafetu a začínám doufat, že bolest se do dalšího úseku vypaří.

Úsek č. 7 Kapitán: usedlost u Červené Třemešné - Mlázovice (11,4km; +154; -190); čas 1:03 (celkem 6:29)

Před startem zapínám čelovku i blikačku a myslím si, že jsem připraven. Bude to můj první běh za tmy. Vyhlížím Pavla Chybu. Je úplná tma, takže nepoznáváme běžce, kteří k nám dobíhají. Na dobíhající tak voláme "Pavle?", s nadějí, že se dočkáme kýžené odpovědi. Nikdo neodpovídá. Ani Pavel při doběhnutí. Ale to už mě předává štafetu a já vybíhám. Po chvíli si uvědomím, že jsem si nezapnul stopky. Snažím se to tedy provést dodatečně, ale i když to provádím před každým tréninkem už alespoň dva roky, nejde mi to. Vůbec nevím, jaký čudlík mám zmáčknout, abych se přepnul do režimu stopek a ty pak následně spustil. Nervozita pracuje. Nakonec se mi to povede. Ale nevím, jak dlouho už běžím. Minutu? Dvě? Jak mám teď běžet na plánovaných 6 minut na kilák? Běžím. V Červené Třemešné mě čeká první kopeček. Zpomaluji, z okna domu mě povzbuzují nějací lidé. Zamávám jim a běžím dál. A jen za sebou slyším: "ten běží lépe než ten před ním". Uklidňuji se. Na rovince se vrátím do provozního tempa. Dobíhám holku, pozdravím ji a peláším dál. Několikrát na trati přibrzdí týmové auto - jsem za to rád (ještě že mám celý úsek po silnici), jednak mám jistotu, že jsem nezabloudil a za druhé mě svým fanděním nedovolí zpomalit. V Sárovcově Lhotě sedí lidé před hospodou na zahrádce a když mě vidí, fandí. Čas nevypadá špatně, ale stejně nevím, zda to pod těch 6 minut na kilák bude nebo ne. Přibíhám do Mlázovic, za nimiž má být předávka. Uprostřed vesnice na mě lidé křičí: "ještě 150 metrů". Moc se mi to nezdá, ale pokud to tak bude, bude to fajn. A opravdu za chvíli už vidím auta, lidi, předávku. Jen ten konec vesnice mi chybí. A taky že jo. Pořadatelé zřejmě nezaregistrovali, že se poslední týden změnilo místo předávky a stojí na tom původním. Škoda, těch 600 metrů bych raději dal, než po zbytek závodu poslouchat Richardovi kecy, jak to za mě běhají jiní. Tak jo, první úsek jsem měl jen 11,4 km místo 12. Ale přesný čas nevím. Předběhl jsem jednu holku, mě nepředběhl nikdo.

Úsek č.8 Richard: Mlázovice - Stříbrnice (cca 11,3km; +115, -166); čas 0:59 (celkem 7:28)

Na můj druhý úsek jsme se dostali v poklidu, ale trochu jinam, než jsem čekal. Dle map, GPS a všech dostupných informací měla být předávka za vesnicí Mlázovice. Nicméně dva trochu nepříjemní pořadatelé se posadili doprostřed vesnice na náměstí a rozhodli se uspořádat zde předávku. Pranic jim nevadili neustálé dotazy všech běžců, zda nemá být předávka dále, na což reagovali zjevně podrážděně a nehodlali se přesouvat na správné místo. Pavel mi tak předával o trochu dříve, což jsem dával posléze neustále najevo..... samozřejmě v dobrém světle slova smyslu, nicméně můj úsek byl o cca 700 metrů delší a hned mě čekal výběh od náměstí na původní místo předávky.

K samotnému běhu. Poprvé v životě jsem běžel v noci s čelovkou po silnici. A strašně se mi to líbilo. Bylo to naprosto super. Počasí vyšlo, bylo chladno a já na konci Mlázovic nasadil tempo přesně podle rozvrhu na tep kolem 160. Trať jsem měl naučenou a vzal si dokonce pár poznámek jako v rally, abych věděl, kde a kam mám zatočit ve vesničkách. První přišlo na řadu Konecchlumí, zde úplně na pohodu přes hlavní směrem na Kovač, kde už jsem zdálky slyšel pumpující tóny nějaké diskotéky. Tady mě mé doprovodné vozidlo čekalo poprvé a kluci mě pěkně povzbuzovali. Tempo jsem držel celkem pěkné, ale nevěděl jsem přesně za kolik na kilometr. Držel jsem se stále tepu a věděl, že to nesmím příliš rozbalit, abych vydržel i třetí úsek nad ránem. Za Kovačí jsem běžel na Třtěnice, kde jsem měl opět pěkně načtené zatáčky (práva 5, levá 3 utáhne, přes horizont drobný skok...) a kromě toho mě tam kluci zase počkali a hecovali k lepšímu výkonu. Po proběhnutí Třtěnicema začali trochu kopečky a mě se běželo o trochu hůř. Rovněž mě začali dobíhat rychlejší štafěty. Ještě před lesíkem 2 a v lese tuším další 2, ale to už jsem se blížil na předávku za Stříbrnice.

Celkový čas 59:30 a opět jsem se dostal pod slibovaných 6 minut / km, tentokrát za cca 5:18. Nikoho jsem nepředběhl, dobrých 9 km jsem běžel úplně sám, což byla paráda. Až ke konci úseku mě dali asi 4 štafety.

Úsek č.9 Štěpán: Stříbrnice - Žlunice (7,72km; +63; -50); čas 0:50 (celkem 8:18)

Po dokončení prvních úseků všech kolegů z našeho vozu nás šofér odvezl do polí, kde jsme mohli dát asi 2 hodinový odpočinek pod širým nebem. Blížil se čas kdy se má objevit na obzoru Richardova svítilna. Čekám netrpělivě. Rozcvičuji se, kontroluji noční výbavu a rekapituluji si v hlavě trať. "první doleva, pak náměstím vpravo, nakonci rybníka vlevo a po asi 500m na ypsilonce ostrá vlevo, nakonec rovně a v obci vpravo". Richard mi předává štafetu opět ve skvělém čase a já se vrhám do tmy. Poučka první vlevo se ukázala být mylnou. Poté co jsem si asi po 200 m uvědomil, že směr vůbec neodpovídá a ta cesta také nemá být polní, jsem se rozhodl vrátit a zkusit až druhou vlevo. To bylo správně. Naštvalo mě to, nicméně jsem díky tomu běžel celkově rychleji (měl jsem potřebu ztrátu smazat, nebo se o to alespoň pokusit). Dál jsem běžel víceméně sám tmou, myslím že jeden běžec mne předběhl a jinak mi dělala společnost jen myš, která si střihla kousek trati se mnou. A už vidím pořadatele jak volá "kilometr tudy". Uteklo to rychle v té tmě. Předávka proběhla a já začal cítit počínající bolest v koleni.

Úsek č.10 Tom: Žlunice - Kněžice (9,34km; +51; -91); čas 0:41 (celkem 8:59)

Ze Žlunic rychle do Sekeřic, pak přes táhlé stoupání a klesání do Hlušic, tam na velké křižovatce doprava pak už rovnou za nosem do cíle do Kněžice. Úsek je stopro noční, dá se hodně valit, jen bacha na přepálení, za Hlušicemi je stoupání a táhne se to do cíle 4 km. Po cestě i v noci hodně aut z našeho treku, takže na nás zbývá skoro škarpa s výmolama v silnici... No, není to tak hrozný, jen pro ty, co rádi usurpujou střed silnice (dost mě ty auťáky lezly krkem :D )

značení: není třeba řešit, stačí dobře nastudovat zatáčku v Hlušicích dopředu a běží se vlastně poslepu, až na ty záplaty v silnici

náročnost: 1-2 (kolem Hlušic dvakrát malé stoupání, jinak dost pohoda)

Úsek č.11 Majonéza: Kněžice - Dymokury (10,10 km; +65; -70); čas 0:48 (celkem 9:47)

Na ten jsem se těšil, protože jsem věděl, že je to bez jakékoliv odbočky, takže nemusím nic řešit. Byly ideální teplotní podmínky, vyrazil jsem z předávky asi s tempem necelé 4min./km, tak jsem pak taky hodně rychle zpomalil. Předběhl jsem jen jednoho běžce, jinak to byla noční prázdnota. Bez odbočky to pak byla dlouhá cesta, ale bylo to po rovince a svižné tempo šlo udržet. Mojí spokojenost s nočním úsekem vyvedla z míry následující noční předávka, kde jsme čekali na pana Mercedese. Doběhl tam chlapík asi padesátiletý, vypadalo to, že běží v kategorii ultra, rozhodně byl hodně vyhecovanej a povzbuzoval svého kolegu. Když doběhl, tak říkal, že to byl jeho nejrychlejší úsek v životě, že těch desek kiláků uběhl asi za 37min.

Úsek č.12 Mercedes: Dymokury - Netřebice (8,69 km; +29; -60); čas 0:41 (celkem 10:28)

Druhý úsek byl o něco klidnější. Vybíhal jsem po heroickém výkonu Pavla (v té době již částečně nazývaného Majonéza), který dokázal předběhnout snad celou škálu hamburgerů, sendvičů a wrapů, kteří mu stáli v cestě. Můj úsek se nesl v čísle 8 km. To dám!!! Jen při předávce již silně zraněného Malého Pavla jsem zjistil, že celý úsek se marně snažím doběhnout holčinu, která (snad ani nechci vědět) běží ULTRA...

Úsek č.13 Rybář: Netřebice - Veleliby (10,20 km; +35; -33) 1:09 (celkem 11:37)

Bolest mého kolena se bohužel nevypařila. Přichází mé druhé zatmění mysli a i přes bolest vyrážím do druhého úseku, tentokrát něco lehce přes 10 km. Naštěstí se alespoň stav kolene nezhoršuje. Po kilometru si nacházím luxusní kulhací styl a postupně ukrajuju kilometr za kilometrem. Předbíhá mě první závodník, pak dokonce i závodnice, která mě zdraví něžným ahoj. Čučím ji na zadek, chci se ho držet, ale nejde to. Vybíhám z poslední vesnice, cítím konec, pouštím před sebe dalšího závodníka a předávám štafetu. Konečně je konec a pro nadcházejících čtrnáct dní i konec mého chození. Diagnóza, natažený postranní vaz v koleni.

Úsek č. 14 Kapitán: Veleliby - Doubrava (9,99 km; +31; -43); čas 0:51 (celkem 12:28)

Rozednívá se. Alespoň nebudu muset běžet s čelovkou. Reflexní vestu si ale beru. Startuje sympatická holka s růžovými podkolenkami. Škoda, kdyby tady už byl Pavel, mohl bych běžet s ní. Ale to vím, že je blbost. Když jsem viděl Pavla na startu svého druhého úseku, obával jsem se, zda to vůbec doběhne. Stopky jsou připraveny. Čekám. Po několika minutách se objevuje Pavel. Nechce si mi tomu zprvu věřit, takhle brzo jsem ho nečekal. Ale je to on. Nevím, jakým způsobem se dostal do cíle tak brzo. S Richardem jsme na sebe oba obdivně pohlédli. Myslím si, že každý jiný neběžec by to v jeho situaci zabalil. S velkým respektem k Pavlově výkonu vybíhám a mačkám stopky. Čeká mě běh Nymburkem, následně do Kostomlátek a posléze nějakou pěšinkou k vodě a pak asi 2km dále na předávku. Chvíli po začátku dobíhám první běžkyni. Pokračuji dál v nastoleném tempu. Zanedlouho za sebou uslyším dupání dalšího běžce. Ohlédnu se, je za mnou zhruba 15 metrů. "Chlapče, to ne", říkám si pro sebe, "když Pavel zvládl svůj úsek, jak zvládl, tak tenhle tě prostě nepředběhne". Zrychluju. Mezi mnou a běžcem se udržuje odstup 15 metrů. Probíhám ospalým Nymburkem, nikde ani noha, jen vetřelec stále 15 metrů za mnou. Povzbuzují mě kluci z auta. Uličkami běžím naplno a jen doufám, že se nikde nevyřítí žádné auto. Nymburk za mnou, před vetřelcem stále náskok 15 metrů. Na rovince mezi Nymburkem a Kostomlátky zahlédnu růžové podkolenky. Ožiji. Její náskok se zkracuje a v Kostomlátkách už jsem za ní. Vetřelec 15 metrů za námi. Tady někde se má odbočovat postranní uličkou k řece, nejsem si přesně jist kde. Zjišťuji, že podkolenky ví a já se tak vyvážím za nimi. Dilema. Už moc nemůžu, mám běžet s podkolenkami (čas bude i tak velice dobrý) nebo před sebe nepustit vetřelce? Zrychluji. Blížíme se k řece a teď už to bude jen podél ní pěšinkou. Běžím, co to dá. Už vidím předávku, předávám Richardovi. Vetřelec 15 metrů za mnou. Na úseku jsem předběhl dvě holčiny, mě nepředběhl nikdo, 9,99 km dlouhou trať jsem dal za 51:20.

Úsek č.15 Richard: Doubrava - Lysá nad Labem (cca 10,9km; +49, -52); čas 1:02 (celkem 13:30)

Můj poslední úsek měl pro mě nemilou předzvěst. Po našem krátkém asi hodinovém noclehu před 13.úsekem mě dost začal bolet žaludek a neměl jsem nic, čím bych to zastavil. Ani kolou, ani vodou, ani banánem, prostě ničím. Po cestě na 14.úsek jsem musel do lesíka a na předávce na 14.úsek znovu. Vůbec mi to ale nepomohlo. S tímto žaludečním problémem a hodinovým odpočinkem jsem se chystal v Doubravě u vody k dalšímu úseku. Po cestě jsme povzbuzovali našeho kapitána, který se kousl a svůj úsek dal velice dobře.

S nadějí, že odrazil útok dotírajícího vetřelce mi předal štafetový GPS modulátor a já jeho vzorně bráněnou pozici ztratil asi za 300 metrů. Další pozici jsem ztratil asi za 2 kilometry. Dál už jsem běžel opět naprosto osamocen a trochu se trápil s bolavým břichem. I když jsem chtěl běžet rychleji, moc mi to nešlo. Navíc jsem se na předávce u vody nechal ukolébat ranním chladem a o půl šesté ráno si navlékl dvě trika. Jedno jsem si za běhu musel asi v půlce úseku sundat.

Celkově není moc co dál psát, protože jsem běžel, kromě těch dvou předběhnutí v úvodu, zcela osamocen kolem vody a zase kolem a vody a znovu kolem vody. Trať byla v nejklíčovějším místě v zahrádkářské kolonii dobře značena, ale i tak jsem se soustředil, abych v únavě někde nezabloudil.

Předával jsem Štěpánovi za 62:06, což ve finále není na třetí úsek tak špatné, ale vím, že nohy by ještě šly, ale žaludek byl proti. Příští rok musím vychytat tuhle dietní chybu a hlavně na tomto úseku se dá hodně stáhnout oproti tomuto mému počinu. Nicméně 5:41/km je ještě celkem solidní výsledek.

Celkově shrnuto mě závod strašně bavil, jednak svou pěknou trasou, nočním během, ale hlavně naším týmem, který se parádně poskládal ze samých super osobností a to včetně obou řidičů, bez kterých by to nešlo. Proto díky moc všem za super zážitky!

Úsek č.16 Štěpán: Lysá nad Labem - Ŕíční lázně Jizerka (10,50 km; +63; -61); čas 1:22 (celkem 14:52)

Vyspali jsem se kdesi v poli. Budím se a jdu se připravit. Postupně se objevují první běžci a také pracovníci na poli, nedlouho po nich přibíhá Richard. Vybíhám. Koleno začíná pobolívat a ještě se přidává únava. Pomalu začíná svítící slunce nabírat na síle. Běh se zpomaluje a volím starou osvědčenou strategii zdolávání velkých vzdáleností v prériích bez oře a za horkého počasí - indiánský běh. Pohyb vpřed to ale je. Trať podél řeky se zdá být nekonečná a přijde mi i do kopce (do kopce to samozřejmě ale není). Úsek s vypětím sil dokončím a opravdu si obrovsky oddychnu. Sedám splavený do automobilu a již jen povzbuzuji další běžce a těším se na cílovou rovinku, kterou zaběhneme společně.

Úsek č.17 Tom: Říční lázně Jizerka - Křenek (11,2 km; +125; -137); čas 0:57 (15:49)

terén:70% asfalt,25% zpevněná cesta lesem, 5% polní cesta

popis: od mostu v Káraném doprava a po šipkách lesem až do kraje Boleslavi, krátké stoupání na most přes dálnici, po vyběhnutí z města kus po silnici druhé třídy se slušným provozem, odbočka do Borku doleva, pozor nepřehlédnout! a na konci osady seběh k zátoce Labe, která se oběhne a pak necelý kilák do cíle podél řeky se spoustou výmolů

značení: místy supr, ale třeba Borku na jedné vidličce nic... na cestě hodně odboček, potřeba tuhle trasu dobře nastudovat, je potřeba tušit, kde budou značky, na zemi jsou dost malé

náročnost: 2-3 (nejtěžší bylo podělaný počasí, čím dál větší pekáč, hlavně za Boleslaví na hlavní dost unavoval, jinak ještě obtěžuje kopec zatáček a soustředění, aby jeden nezabloudil ;)

Úsek č.18 Majonéza: Křenek - Měšice (10,40 km; +101; -130); čas 0:54 (celkem 16:43)

Třetí úsek byl náročnější, chvilku se běželo podél řeky, což ještě šlo, bylo tam plno rybářů, tak měl člověk rozptýlení. Od chvíle, kdy jsem řeku přeběhl přes most to bylo celou dobu po celkem frekventované hlavní silnici, občas kopeček spíš jen nahoru. Na silnici to bylo bez stínu a s protivětrem, což mi dělalo nějvětší potíže. Naštěstí jsem na mostě doběhl závodníka, který měl zmáknutou trasu (všechny odbočky) a poctivě hlásil uběhlé kilometry, takže to trochu pomohlo. Běželi jsme spolu asi 4-5km, pak odpadl, že už to nedá, tak zpomalil a já vzápětí taky. Cítil jsem, že pokud nezpomalím, dostanu křeče. Zpomalení naštěstí nebylo tak velké, ale křeče se hlásili o slovo pořád. Naštěstí jsem je zažehnal a až kousek před předávkou jsem zrychlil a křeče nastoupili v plné síle. Chce to prostě ještě potrénovat.

Úsek č.19 Mercedes: Měšice - Klecany (9,66; +69; -162); čas 0:58 (celkem 17:41)

Před třetím úsekem jsem se krásně vyspinkal. Romantika! 2 hodiny spánku v okurkovo-ředkvičkovém poli. Richard, při svém posledním úseku doběhl takovým způsobem, kdy snad blinkal i za běhu a utvrdil mě tak v tom, že poslední úsek do celkových 30 km musím běžet na krev.

Po seznámení se s profilem mé poslední části jsem si říkal, že to bude brnkačka a jedna velká oslava při finální předávce kapitánovi Pavlovi. Omyl! Pan Čučo pro závodníky na 19. úsek připravil překvapení v podobě minimálního značení a otočeného výškového profilu. Jsem rád, že jsem byl členem opravdu úžasného týmu, jelikož mě neuvěřitelně podpořila naše Mercedes posádka řízená sympaťákem Ondrou. V každém kopci jsem měl skvělý servis v podobě podávaných nápojů. Připadal jsem si jako závodník na Tour.

Tomáš, který mě svojí (hyper)aktivitou vždy lehce rozesmál, mi dodal kuráž do posledních několika metrů, když na mě čekal jako vždy s připravenou selfie-tyčí a tím pádem "pod dozorem" natočenou předávkou poslednímu běžci Pavlovi, který to vše pro nás krásně vymyslel.

Úsek č. 20 Kapitán: Klecany - Trója (10,50 km; +122; -218); čas 0:56 (18:37)

Poslední úsek, nejen můj, ale celého týmu. Už vím, že to dáme a dostaneme se až do cíle. Jsem na tým pyšný. Beru si na sebe klubové tričko, ale mušky mě donutí si ho ještě sundat. Sluníčko občas vykoukne a pěkně si zasvítí. Jak nemám rád běhání v tomto počasí! Richard zas otravuje, že podle map měla být výměna na začátku Klecan a ve skutečnosti je posunuta o něco blíže cíli. Že zas za mě všichni běhaj mé metry a že jsem si uměl vybrat úseky. Ignoruju ho. Čekám na Pavla Havlína, už by tu měl být. A taky že jo. Předávka a běžím. Sil už moc není, tak hlavně je pošetřit, ať v klidu doběhnu do cíle. Naštěstí první dva kilometry je jen seběh dolů k řece. Šetřím síly. Dívám se na hodinky a vím, že je to dobré. Podél řeky ale není žádný záchytný bod, podle kterého bych si mohl zkontrolovat čas a uběhnutou vzdálenost. Míjím sice cyklistickou značku Troja 6km, no jo, ale kam? Mám toho před sebou více nebo méně než těch 6 kilometrů? Běžím v klidu, už moc nemůžu. Dívám se před sebe i se ohlížím zpět, ale nikde žádná známka o jakémkoliv jiném běžci či běžkyni. Jediný bod, který jsem si před stratem lokalizoval je místo, kde se trať na chvilku oddálí od řeky a to je zhruba 4 km před cílem. Jsem tam v čase pod 32 minut. Teď si už jsem jist, že to pod hodinu dám. Rád bych si poslední kilometry vychutnal, ale moc sil už není a toužebně vyhlížím cíl. Nebo alespoň most, přes který se mělo původně běžet až do Holešovic, protože cíl je kousek za ním. Probíhám kolem ZOO, která se mi zdá neskutečně roztáhlá, jakoby snad ani nikdy neměla končit. Ale nakonec končí, vybíhám nějaký kopeček, který mě dává zabrat, ale za ním už je vše veselejší. Vidím spoustu zaparkovaných aut a cílovou bránu. Společně probíháme cílem. Poslední úsek, který byl zkrácený posunutou výměnou jen na 10,16 km, jsem zdolal za 55:46. Obrovská radost, ale zároveň i vyčerpání. Na svém posledním úseku jsem se s žádným běžcem nepotkal.

20 úseků; 201,5km; celkový čas 18:36:44; průměrný čas 5:32/km. 

Výsledek zůstal jednoznačně nad očekáváním o to o skoro hodinu a půl!! Paráda. Umístění není až tak důležité, ale když už se ptáte, tak celkově 30.místo z 63 štafet. V kategorii Normal (sedmi členné týmy) potom 22.místo z 36 štafet. Prostě paráda.

A co říci závěrem? Závěrem dejme slovo opět kapitánovi, který krásně zhodnotil celý závod pár řádky:

"A co vidím, když se teď zpětně ohlédnu za skončeným závodem? Vidím:

Ondru s Jindrou, kteří nás po celou dobu povzbuzovali a vždy věděli, kam nás mají dovést.

- Richarda, který se statečně popral s největší porcí kilometrů i převýšení.

- Štěpána, který perfektně zvládl své první dva úseky, kdy koleno ještě drželo a následně si pak protrpěl úsek třetí.

- Tomáše, který krom svých úsekových kilometrů ještě neúnavně běhal a natáčel předávky lidí, kteří mu vlastně mohli být úplně ukradení.

- Řezňu, který snad pod účinky majonézy běhal své úseky až neuvěřitelně rychle.

- Pavla Havlína, který se sám od sebe nabídl, že pro "cizí" tým zařídí auto.

- Pavla Chybu, který už na svůj druhý úsek nastupoval se zničenou nohou, ale nevzdal to a svoji možná poslední běžeckou trať v životě odbelhal v neskutečném čase.

- Vidím semknutý devítičlenný tým, kde každý makal pro ty ostatní a chtěl přispět, jak nejvíce jen mohl. A tomu i odpovídá náš výsledek.

Je mi velkou ctí, že jsem takovýto tým mohl dovést do cíle. Byl to pro mě neskutečný zážitek, na který jen tak nezapomenu. Chlapi díky."

A vzhledek k tomu, že nedílnou součástí týmu byli i řidiči obou posádek, dejme slovo ke krátkému shrnutí celé akce:

ONDRA řidič:

Sraz u sídla té nejlepší stavební firmy na světě je spojen s již tradičním pozdním příjezdem řidiče Ondřeje, čímž je tým kompletní a může směle vyrazit směr neprobádané a divoké příhraniční oblasti na sever od Prahy.

Cesta se nese v duchu napjatém, především pak prvoběžec Richard je během povinné zastávky ve Vrchlabském Penny dosti nervózní, což úspěšně ventiluje na zbytek týmu. Následně se jeho veškerá pozornost - naštěstí pro ostatní, nikoliv pak pro Pavla Ř. - obrací právě na něj poté, co je Řezňa spatřen po hodinovém nákupu s igelitkou plnou majonézy v ruce.

Zde Richardovo nervové vypětí z hrozby pozdního příjezdu kulminuje, ten odevzdaně nasedá zpět do auta a kolona čítající dvě auta směřuje již úspěšně do místa startu - Pece pod Sněžkou.

V Peci panuje čilý ruch, týmy jsou již z větší části připraveny, nikoliv však organizátoři v čele s panem Čůčem, který namísto kýžených pokynů a aktualit instaluje ovladače tiskárny ve svém notebooku za nevěřícného přihlížení týmových kapitánů.

Tisk map se tedy nekoná, zato probíhá registrace, rozdělení reklamních trikotů a samozřejmě již první protažení svalstva před náročným výkonem.

Richard zalepuje bradavky, obléká s úsměvem DaP trikot a natěšen se poohlíží po vozidle, které prvoběžce vozí (by mělo vozit) dle instrukcí pana Čůča na start v Obřím dole.

Zmatek a nervozitu, která vzhledem k absenci aut a organizace panuje, na chvíli rozčeří paní organizátorka, která za Richardem - již připraveným ke startu - přichází s dotazem, jestli by jí nemohl PRODAT své sichrhajsky, a kolik by za ně chtěl. Richard po dotazu na její aktuální duševní rozpoložení duchapřítomně reaguje, že za 150Kč/ks jsou její, načež paní organizátorka souhlasí a zároveň odchází neznámo kam.

Po tomto podivném setkání s manažerkou závodu se Richard křečovitě chytá kliky auta a po lehčím souboji a za ovací zbytku týmu vítězoslavně vyráží na start!

Horší auto se přesouvá na první předávku, to lepší čeká v Peci na našeho hrdinu.

Netrvá to dlouho, a první běžci probíhají kolem, náš matador nikde. Vyměňujeme si nervózní pohledy, několika běžcům ukazujeme vzhledem k minišipkám správný směr a stále vyhlížíme.

Konečně se v dáli objevuje zářící trikot a netrvá to dlouho a Richard svým strojovým tempem úspěšně zdolává první křižovatku závodu, dotahuje po 2 km již zcela vyčerpaného bílého běžce a mizí v lese.

Auto se přesouvá směr 2. předávka a vyčkává na hrdinu Štěpána.

Štěpán přibíhá v rekordním čase a úspěšně na ranveji místního JZD airport předává štafetu skvěle namotivovanému Tomášovi. Doprovodné vozidlo se vydává v jeho stopách a několikrát běžce na jeho trati podpoří nejen slovy chvály, ale i vodou a potleskem.

Tomáš předává Řezňovi opět v rekordním čase vysílen po zdolání cílového kopce klasifikace C9 (C10 je již kolmá stěna, pozn. aut.) a ten tak začíná ukusovat svoji porci kilometrů.

Přejezd na další z předávek, vysazení Pavla Daimlera a čekání na Řezňu by nebylo nijak zvláštní, kdyby si Štěpán nevzpomněl, že na plotě hřbitova v cíli předešlé etapy zapomněl své jediné běžecké kraťasy, které si pomočil během svého úseku, a jal se je na hřbitovním plotě sušit.

Vracíme se tedy pro ně, přičemž nápad vysadit předem Pavla s Tomášem se ukázal jako velmi prozíravý, protože Řezňa nadopován další sklenicí majolky dobíhá v čase směle atakujícím světové tabulky.

Pavel po trati čítající i přeběh přes pohádkovou přehradní hráz Les Království doslova letí a jen díky skvělému motoru našeho stroje ho stíháme před předávkou. Zde se konečně setkáváme s osádkou druhého auta, která doposud relaxovala ve stínu a zápachu vepřína, vyměňujeme si poznatky z průběhu závodu a po úspěšném předání vyrážíme vstříc zasloužené pauze, která nás čeká.

Další setkání s druhým vozidlem nás čeká uprostřed polí, kam přijíždíme s velkým předstihem jako první. Ve tmě rozbalujeme tábor, ustanovujeme noční hlídky a zbytek týmu usíná.

Postupně přijíždějí další doprovodná vozidla a tušíme, že to nebude dlouho trvat, a Richard se ve zběsilém tempu za svitu reflektorů a blesků fotoaparátů přiřítí na předávku. Konečně se tak děje a my vysíláme Štěpána na steč s další porcí nočním kilometrů.

Další z předávacích bodů je velmi dobře zvolen v těsné blízkosti místního kulturáku, kde DJ Milda právě rozjíždí svůj set. Kabáti střídají Michala Davida a my zaposloucháni do libozvučných tónů až po chvíli zjišťujeme, že Štěpán je na dohled! Tomáš tedy vybíhá rozespalý omotán spacákem s nedojedenou klobásou v ruce jedné, přikusujíc krajíc chleba z ruky druhé. Úbor se nám podaří sladit během prvního kilometru ve spolupráci s doprovodným vozidlem a nutno uznat, že menší ztrátu, kterou Tom nabral na startu, svým sprinterským výkonem bez problémů smazává.

Noční předání Řezňovi opět u hřbitova probíhá již standardně, Štěpán si na plotě nic nezapomíná a další předávka (v křižovatce, díky p. Čůčo) Pavlovi Mercedes Benz Daimler Chrysler Havlínovi opět učebnicová.

Přejíždíme k místu opětovného setkání se zbytkem týmu. Po několika telefonátech, kdy se ve sluchátku ozývají neidentifikovatelné zvuky a chrápání záhy pochopíme, že osádka někde vyspává a vytáčíme telefony o to inzenzivněji.

Konečně se ospalci probouzejí a Pavel může předat štafetu svému jmenovci.

Kompletní osádka lepšího z aut se vydává vstříc zaslouženému odpočinku, který uprostřed nekonečných bramborových řádků přijde opravdu vhod.

Spánek za přispění prvních ranních paprsků přeruší telefon značící, že Richard se již blíží.

Štěpán, toho času již tušící, že koleno vypovídá službu, je připraven, a na obzoru tak očekáváme hrdinu horšího z aut. Z aleje lemující Labe se v obrovském sprintu vyřítí Richard a mílovými kroky tempa 3:30/km směřuje neomylně k předávce. O výkonu hraničícím se sebeobětováním svědčí poblité tričko a ručník za pasem, kterým se borec při běhu utíral.

Písčitou cestou se přesouváme do Káraného, kde skvěle připravený Tomáš vyhlíží Štěpána a svůj poslední úsek. Štěpán se konečně zjevuje s bolestivou grimasou a pohybem 90 letého staříka, který si vzpomněl, že v Kauflandu probíhá výprodej Kosmodisku, který už doma sice má, ale další se jistě bude hodit a za takovou cenu by byl hřích ho nekoupit, a tak pro něj utíká (čti belhá se), a my už po předchozím telefonátu víme, že koleno nevydrželo. I přes obrovskou bolest a s vypětím všech sil Štěpán Invalida Šonka předává ve skvělém čase Tomášovi, který v dalším okamžiku mizí za horizontem.

Dle domluvy se s ním potkáváme ve Staré Boleslavi, kde probíhá rychlé občerstvení a podpora do zbývajících kilometrů.

Předávka ve stínu topolů u řeky probíhá bez zádrhelů a Řezňa stupňuje své strojové tempo. Sotva ho stíháme v další vesnici, kde proběhne občerstvovací zastávka. Tady ještě Pavla stíhá jeden ze soupeřů, ovšem v cíli etapy již Řezňa finišuje zcela osamocen - soupeř eliminován.

Podpora Pavla Daimlera probíhá po cestě ve spalujícím žáru slunce několikrát, především pak pod závěrečným nekonečným stoupáním, které jaksi vypadlo z profilu trati prezentovaného p. Čůčem. Kopec atakující klasifikaci C10 Pavel doslova přeletí a zbývá už jen seběh k předávce kapitánovi týmu DaP, který hrdinsky svlečen do půli těla vzývá bohy běhu a skvěle namotivován je připraven na steč s porcí kilometrů záverečné etapy.

Tým se přesouvá do prostoru cíle, kde napjatě očekává Pavlův finiš. Pavlův závěr je dechberoucí, kapitán v životním sprintu protíná spolu se zbytkem týmu cílovou pásku a zcela vysílen padá odevzdaně do náruče p. Čůča.

Po obligátním interview pro media, kterého se s chutí zhostil Richard, nalezení kýžených dvou kousků masa v guláši a vypití láhve sektu se tým vydává zpět na místo, kde to včerejší den celé začalo.

JINDRA řidič:

S blížícím se termínem startu se náš Kapitán (Pavel) zhostil své role opravdu bravurně, pečlivě a zodpovědně. Dokázal nastudovat a naplánovat úseky, auta a dokonce sehnat i nějaké náhradníky za marodné kolegy.

Vše tedy bylo vzorně připraveno a mohlo se vyrazit. Mně jakožto řidiče se tato akce až tak moc netýkala, avšak napětí a vzrušení bylo cítit po celou cestu na místo určení. Po počátečních problémech s organizací závodu, kdy to na mě působilo trochu zmateně a nešťastně byl nakonec závod odstartován a tím byl tento "maratón" zahájen. Tím, že jsme startovali hned v první skupině, neměli jsme moc na výběr a času po tom koukat se, co a jak dělají ostatní (zkušené) týmy, abychom od nich okoukali, jak to organizují, kam jedou apod. Nakonec jsme chytli svoje tempo a nastavení, že to vypadalo, jako bychom tam byli každoročně a byli jsme už staří matadoři.

Popravdě musím říct, že organizace přes dvě auta se ukázala jako vyhovující a mnohem pohodlnější jak pro závodníky, tak samotné řidiče, jelikož, když byli na trati běžci z mého auta, nebylo to tak náročné a dalo se v pohodě všem fandit, pomáhat a povzbuzovat, což věřím, že i samotným běžcům nakonec pomohlo. A naopak, když běželi kolegové z druhého auta, mohli běžci i řidič odpočívat, protože měli poměrně dlouhou prodlevu do dalších úseků. Takže se některým podařilo i usnout a načerpat síly do dalších závodů.

Co se týče průběhu samotného závodu, tak to člověk nemá slov. Je to hluboký obdiv a údiv všem běžcům, protože tento závod dle mého názoru nepatří mezi ty jednoduché a náš tým nakonec neskončil tak špatně. A to i přes skutečnosti, že jsme se potýkali se zdravotními problémy, které si nakonec vyžádaly svou daň v cca 4 týdenní rekonvalescenci.

Mně osobně se jako řidiči nejvíce líbil přejezd přes přehradu Les Království, což je opravdu krásná přehrada i přejezd, který bych chtěl jednou absolvovat spíše na jednostopém vozidle. Dále pak pro mne byly vhodné noční úseky, kdy vyšlo parádní počasí a nebylo nějak horko ani chladno, prostě tak akorát.

Další příjemnou částí byly i samotné výměny na jednotlivých úsecích, kdy se člověk nakonec mohl kochat i výhledem na jednotlivé běžkyně jiných týmů.

Atmosféra v samotném závěru závodu byla taktéž úžasná, ačkoli pro nás již trochu ponurá, jelikož jsme už věděli, že zranění jednoho z našich běžců není zrovna žádné malé bebíčko... O to víc mě osobně mrzelo, že v samotném cíli se člověk nemohl nějak normálně najíst, nebo osvěžit... Ale co, já byl jen řidič, na tom tolik nezáleželo, důležitý byl tým, který fungoval skvěle po všech stránkách a nakonec to nejdůležitější, tým to dokázal!

Samozřejmě, že už vyvstali otázky co příští rok, že to dáme v 5ti, ne v 7mi apod. Ale to už jsme zase u té hecovačky... To možná tedy budu psát až příští rok, kdo ví.