Maratonské intermezzo

A je to tady přátelé! První oficiální běh maratonské vzdálenosti více členů DaP, pod hlavičkou DaP a s příznivci DaP po trati i sledujících výkony našich borců u televizních obrazovek a jiných přijímačů. Zkrátka a dobře maratonské zastavení je zde!

Startovní listina se kromě keňských běžců a favoritů v tomto ročníků hemžila i kolonkou se jménem našeho klubu a to zejména díky triu Jirka, Pavel, Richard. Fanda, který se hlásil již skoro rok dopředu nedokázal bohužel skloubit své úvahy o délce těhotenství a termínu maratonu a tak se na start nakonec nepostavil.

I přes to byl zájem médií a fanoušků o výkon našeho tria naprosto nečekaný. Na trati se totiž postupně střídalo hned několik zástupců z řad fanoušků. Jirku po trati neustále poháněla dopředu Dominika, dále jsme po trati mohli zastihnout Áňu s Milánkem a dokonce i Pavlovým sousedem (skvělým maratoncem) Jirkou (16., 28. a 31.km), Ondru se Sabčou a to rovněž třikrát (18., 20, a 25.km), Káťu (start a 26.km) a nakonec i Lucku (na 38.km), která naše dva borce (Pavla s Richardem) vítala i v cíli. Jirka byl totiž moc rychlý a v době doběhu Pavla s Richardem se již válel doma na kanape.

Ještě než se fanoušci rozmístili po trati museli se naši borci ve 2°C sejít v 8:30 na Václaváku. Zima byla opravdu velká, proto všichni tápali, co na sebe. Víceméně ale nebylo moc na výběr, a tak to jistilo pár termotriček a návleky na ruce v případě Jirky. Naštěstí se v průběhu pár hodin celkem oteplilo na přijatelných 7°C a počasí se tak stalo naprosto ideálním.

Průběh závodu je z pohledu nezaujatého diváka velmi těžko popsatelným, proto bude nejlepší dát slovo naším borcům.

Pavel (4:38:53): Přípravu jsem zahájil symbolicky 1. ledna, kdy jsem se vydal do Troji k Vltavě a uběhl svůj první trénink s cílem 5. května dát maraton. Plán byl prostý, běhat kratší (maximálně desetikilometrové) tréninky a vždy jednou za 14 dní si dát jeden delší - začínal jsem postupně na 14 kilometrech, až se mi nakonec podařilo 4 týdny před maratonem uběhnout 33 kilometrů. Pro mé tělo to byl nakonec takový zážitek, že mi vypovědělo poslušnost a následujících 12 dní jsem se nebyl schopen dostat z nachlazení a přestal běhat. No a když jsem 16 dní před maratonem opět začal, tak už šlo zejména o to, abych se opět rozběhl, tělo si zvyklo na běžeckou zátěž, přičemž bylo zároveň potřeba si před startem odpočinout a nečerpat síly... Jak se poprat s maratonskou tratí jsem absolutně netušil. Naštěstí mě v tom nenechal "soused Jirka", který mě večer před závodem navštívil a jako úspěšný absolvent mnoha maratonů poskytl cenné rady. Na základě analýzy mých tréninků mi sdělil, že reálný čas v mých možnostech je 4:45 a že to je čas, na který mám běžet. A že se mám alespoň do 25. kilometru brzdit a vědět, že běžím pomaleji, něž na co se cítím a že se nesmím nechat strhnout atmosférou ani ostatními běžci. A s těmito radami v hlavě jsem se následně s Richardem postavil skoro až na úplný konec startovního pole.

A vlastní závod? Uběhl strašně rychle. Když si to srovnám s nudnými tréninky délky nad 20 kilometrů, tak je to úplně neporovnatelné. Při trénincích se totiž čas neuvěřitelně vleče, zato při vlastním maratonu díky atmosféře, trase, fanouškům a ostatním běžcům čas nevnímáte a nejednou jste v cíli..... Běžel jsem v klidu svým tempem, nikam jsem nespěchal a v klidu nasčítával uběhnuté kilometry. Asi do 30. kilometru to bylo opravdu "v pohodě" (bráno s trochou nadsázky), takže jsem si mohl říct, že zrychlím, což jsem opravu i provedl. Vydržel jsem to až do 34. kilometru, kdy už tělo začínalo evidentně protestovat a bylo nutné opět zpomalit a začít si závod skutečně "užívat se vším všudy". Každý zdolaný kilometr pak byl utrpením, kdy jsem si vždy říkal "tak dám ještě jeden" a tímto stylem se mi podařilo dostat na 41. kilometr. Tam jsem se rozzářil, protože už mě bylo jasné, že to zvládnu a do cíle se dostanu. V tu chvíli mě však chytla křeč a následujících několik set metrů jsem v podstatě poskakoval po jedné. Ale to už nebylo možné vzdát, ani se zastavit, tam už při pohledu na hodinky byl jediný cíl - dát to pod 4:40. Nakonec se mi podařilo křeč rozběhnout, posledních půl kilometru ještě zrychlit a vytouženou, ale nahlas nikdy nevyřčenou časovou metu pokořit. A v cíli už jsem jenom mohl v obrovské euforii vpadnout Richardovi do náruče: "Dali jsme to!!!"

Ale nikdy bychom to nedali bez obrovské podpory po trati ať už "bezejmenných diváků" nebo těch "našich". Tímto ještě jednou děkuji všem, kteří si kvůli nám udělali čas a k trati nás přišli povzbudit. Ať už jde za mě o Áňu s Milánkem (Pavlík byl doma nemocný), souseda Jirku s rodinkou, z DaP pak Káťu, Ondru a Michala (i když ten nás obrovsky podcenil a na trati nestihl!!!).

A jakou radu dát bláznům, kteří se o něco podobného chtějí také pokusit? "Abyste zvládli maraton, potřebujete mít natrénováno tak, aby vás nohy donesly na 30. kilometr a musí se s tím srovnat hlava, aby vás dostala do cíle".

Richard (4:34:51): Tak konečně se mi podařilo dostat se do cíle maratonu a přežít. Celý závod jsem pojal v duchu názvu našeho klubu a nikam jsem se moc nehnal. Jelikož jsem byl už přes týden silně nachlazen, nevěděl jsem přesně, kolik mi to vzalo sil a jaké tempo zvolit. Od začátku jsem chtěl jít jako v tréninku kolem 6:10/km, ale při tom brát ohled i na tep. Ten se měl držet kolem 150/min. To se ale moc nedařilo, částečně snad i díky chybě v měření tepu ze zápěstí. Nicméně tempo jsem držel mezi 6:20 a 6:30 prvních 10 km. Druhou desítku jsem běžel v podstatě stejným tempem i přes pobolívající místo v bedrech a sem tam po letech se objevující bolesti malíkové hrany na pravé noze. Na metě půl-maratonu jsem byl v čase 2:14 a nedělal si z toho žádnou hlavu. Na to jsem se celkem dobře mentálně připravil. Nestresovat se a běžet v klidu. S Pavlem jsme se minuli na otočce na 22.km a věděli, že jsme od sebe cca 3-4 minuty. Dále jsme se potkali na otočce na cca 29.km s podobný odstupem, kde už jsem ale začal trochu ztrácet síly a jal se meditovat. V postupující meditaci jsem proběhl kolem Rudolfina a doběhl na 33.km, kde jsem měl metu nejdelšího tréninku. Dále jsem si už jen říkal: "bolest je dočasná, vítězství věčné" a to se mi honilo hlavou dobrých pár dalších kilometrů. A to dokonce i anglicky. Když už mi docházelo, byla na 38.km Lucka, což mě opět nakoplo a dostalo minimálně na 40.km, kde jsem snad poprvé zavnímal svůj čas (4:20:20). V tu chvíli mě napadlo, že bych se mohl dostat pod 4:35, což se mi i díky "sprintu" v cílové rovince povedlo. Závod super, vše vyšlo skvěle, jen si říkám, jak by to dopadlo, kdybych byl 100% fit. No, uvidíme třeba příště...."