Koloběh Říp - Praha

Koloběh Říp-Praha 2018

Vážení přátelé všech běžkyň a běžců DaP. Tentokrát je zde jeden netradiční počin i netradiční reportáž. Vše má na svědomí Káťa a nechme ji tímto prostor v řádcích níže. Musíme všichni jen tiše závidět a obdivovat její odhodlání:

Víte snad o něčem lepším, co dělat v sobotu ráno než vstávat na 27. ročník Koloběhu Říp-Praha? Já ne ...

Ráno vstávám ve 3:50, abych stihla první vlak. Díky prášku na spaní se i jen po pěti hodinách spánku cítím vyspale. V 5:30 máme sraz u Trojského mostu, kde nás naberou autobusy a jedeme směr Říp!

Mým parťákem pro letošní rok je Kuba, který se mnou byl i na letošním půlmaratonu v Ústí. Na základě toho, že se mnou přežil start půlmaratonu, což je disciplína sama o sobě, jsem usoudila, že bude schopen se mnou dát i koloběh. A tak mi deset dní před startem na otázku, jestli se mnou poběží/pojede koloběh místo zraněného Máry jen napsal: "Samozřejmě tě v tom nenechám." Vzápětí tedy napsal, že je ještě použitý po firemním večírku, ale naštěstí z rozhodnutí nevystřízlivěl. 🙂

A tak tedy zpět k sobotě 8.12.2018. Pod Říp přijíždíme 6:45. Vydávám se do tmy na svoji již tradiční čůrpauzu a pak už stoupáme i s kolem na vrchol. Klepeme kosu u rotundy. Kuba již teď říká, co všechno teplýho si doma dá a vzápětí za zvuků zvonů startujeme směr Praha. Před námi je jediná část trati, kde jsme odděleně. Já sbíhám po turistické trase, kde to dost klouže, a tak volím opatrnější variantu běhu. Na rozcestí na mě čeká Kuba s kolem, kde se navzájem ujistíme, že jsme v pohodě a pokračujeme. Na hodinkách hlídám tříminutové intervaly, po kterých se střídáme. Trasa vede převážně po červené turistické trase, kde probíháme poli, lesy, obcemi.... U sjezdů a kopců předávám kolo zkušenějšímu cyklistovi Kubovi, který po prvním kopci prohlásil: "Dobrý, už je mi teplo, už mě to baví." Teplota se pohybuje dost nad nulou, tak na 10. km odhazuji jednu vrstvu, ale na polích nám cestu kromě bahna, které lítá všude kolem, ztrpčuje vítr, a tak jsem se rozptylovala písničkou proti trudomyslnosti "...Čech se přizpůsobí." Na 15. km dobíháme do Nových Ouholic, kde je již tradičně proslulá občerstvovačka. Kopneme do sebe štrůdl a čaj. Chvíli zvažujeme, jestli tam nezůstaneme, ale nakonec odoláváme buchtám a řízkům a pokračujeme v trase.

Zhruba v půlce trati dobíháme do Kralup nad Vltavou, kde si teda říkám, že toho mám celkem dost a snažím se vzpomenout, jestli takhle to bylo i ty ročníky před tím, ale vím, že určitě bylo, jen ty lepší zážitky převládají, a tak mi vyvstane na mysl jiná píseň "...když nemůžeš, tak přidej víc, začni dýchat z plných plic...." Pokračujeme podél Vltavy, ale víme, že ten největší kopec je teprve před námi. Nesnažím se ho ani běžet, zbytečně bych se vyšťavila. Kuba se snaží kopec vyjet, ale nakonec dojde ke stejnému závěru jako já. Nahoře mi předává kolo a je vidět, že se něco děje. Já předávám kolo radši o něco dřív. Kuba mi říká, že má křeče ve stehně, tak zkouší protažení, magnesium, magnesium a magnesium, a tak Kuba napuštěný magneziem od hlavy až k patě to nevzdává a statečně pokračuje směr Trója. Mám tušení, že spotřeboval i balení, co si chtěl nadělit pod stromeček. Vracíme se opět k pravému břehu Vltavy, kde zkracujeme interval na dvouminutový. Máme toho dost, ale dřeme. Míjíme Babu, ZOO a následně trojský kanál. Kuba vbíhá do cíle v čase 4:31:09.

V úplném cíli, myslím tím v cíli u piva a párku, zjišťujeme na těch internetech, že jsme na 98. místě a prvních 100 bere diplom! Z toho máme ohromnou radost a je to taková pěkná tečka za opět skvělým a nezapomenutelným závodem. Předávání diplomů a losování tomboly je také zážitek sám o sobě, protože zažít Hanu Dvorskou, na které je vidět, jak sport může nejenom člověka pozitivně nabíjet, ale že to může předat i dál, je něco neuvěřitelného.

Druhý den samozřejmě doznívají pocity ze závodu, a tak se s Kubou hledáme na fotkách na Fejfuku a říkáme koho, co víc bolí. Jistý je jedno, příští rok určitě zas!