Pečecká desítka 2019

Měl to být otvírák sezóny. Závod, na kterém se klub zase sejde ve větším počtu, a kde společně oslavíme vstup do nového roku, v němž jsme se vydali vstříc Mount Everestu. Dopředu bylo jasné, že největší tahoun a polykač kilometrů Richard nepojede, jelikož ke svým kulatým narozeninám dostal víkend s Rugby v Anglii, ale i tak o závodníky neměla být nouze.

Jenže s blížícím se termínem se počet přihlášených běžců schopných absolvovat závod neustále snižoval. Mezi prvními odpadlíky byl odborník na řízení svého času František, těsně před závodem pak díky nachlazení odpadla i Káťa. Někteří naši běžci (neběžci) snad ani nestihli zaregistrovat, že tu máme novou běžeckou sezónu.

Nakonec jsme se tedy vstříc prvnímu oficiálnímu závodu vydali jen ve dvou (společně s Majonézou) a vzpomněli si na loňský Karlštejn, kde jsme z DaP byli také jen my dva. Naštěstí se k nám dále přidal i soused Jirka se svým tátou, takže jsme se nakonec v Pečkách necítili tak úplně osamoceni. Zvláště, když před startem na nás někdo zahalekal "Hele, Doběhnout a přežít" a my po otočení zjistili, že se do Peček vydal i Richardův starý známý Mičrd, se kterým jsme se již předtím potkali v Běchovicích.

Ale rychle na start závodu. Už dopředu bylo jasné, že to nebude úplně jednoduchý závod. Pekelně foukalo a bylo tak zřejmé, že druhou půlku absolvujeme proti větru. Do závodu jsem vstupoval s cílem zaběhnout ho pod 53 minut a zbytečně se nikam nehnat - jednak jsem neměl natrénovanou žádnou rychlost a za druhé mě následující den čekal stejně další běžecký trénink (příprava na smrtelný termín 5.5., kdy se pokusím zdolat Pražský maraton). To Majonéza nevstupoval do závodu s žádnou časovou představou, zato však s odhodláním, že trať zdoláme společně. A jeho odhodlání bylo skutečně urputné, protože celou druhou půlku se neustále otáčel a nutil mě, abych přidal. A přestože se mě vnitřně opravdu nechtělo, nakonec jsem se za něj vždy zavěsil a využil jeho zákrytu pro zdolání dalších těžkých metrů v protivětru. Unaveni během a Majonéza i neustálým otáčením a kontrolováním, zda s ním stále ještě běžím, jsme nakonec cílovou pásku protnuly společně v čase 51 minut.

Po rychlém občerstvení zahrnujícím i domácí perník v cíli, setkání s Jirkou a jeho tátou, jsme se společně shodli, že sezóna 2019 je zahájená a vydali se vstříc cestě do Prahy.

Tak snad se v Pardubicích setkáme ve větším počtu.

Běhu zdar

Kapitán