Běhej lesy - Vysočina

Samostatný report Pavla Havlína - Mercedese

Jak jsem si zaběhl dosud nejhorší závod v mém životě

Jako nový člen DaP jsem se přihlásil na individuální 12-ti kilometrový závod v Milovech na Vysočině. Slibné výsledky z předchozích letošních závodů tohoto seriálu, perfektní organizace a sympatická myšlenka (za každého závodníka zasazený strom), mě nenechala na pochybách, že prémiového závodu na Žďársku se musím účastnit. https://behejlesy.cz/behej-lesy-vysocina/r11

Jako vzorný a zodpovědný běžec jsem na místo konání dorazil o den dříve. V plánu jsem totiž měl strávit v tamním krásném prostředí celý víkend, který dle předpovědi sliboval i skvělé počasí. Zahajovací taktikou bylo jízdní kolo, které mi mělo dopomoci se seznámením trasy ještě před samotným startem. Vydal jsem se v sobotu ráno po označené cestě na kratší variantu trasy.

První část tratě měla být dle výškového profilu nejtěžší. Mohu potvrdit. Prudké stoupání do kopce, které mělo celkem 4 km, se ani za mák nedalo vyjet na kole. Musel jsem několik kratších úseků vyjít potupně po boku kola. Ovšem zjištění, že se okolo mě začíná ukazovat malebná krajina, mě natolik uchvátilo, že jsem se na pomyslném vrcholu stoupání rozhodl zajet se podívat na nedalekou vyhlídku Devět skal, která se pyšní nejvyšším místem Žďárských vrchů.

Druhá část trati se nesla v pozvolném klesání, u kterého se dalo kochat v borovicových lesech plných borůvčí. Samotný závěr trati vedl podél Myslovského rybníka, u kterého celý víkend seděl vždy nějaký ten rybář.

Tachometr mi ukázal 17 km. OK, můžu jít na závod. Vlastně ještě ne, mám do startu 3 hodinky, tak si dám pivko a klobásu. 

Start kratší trasy - 12 km - byl na pořadníku přesně v 15:15 se slavnostním výstřelem Martiny Sáblíkové.

Pozici na startu jsem měl výbornou, byl jsem zcela na začátku. Přede mnou pouze 10-ti členná skupina běžců, tzv. Elite. Můj fyzický stav mi našeptával, že bych měl startovat raději někde na chvostu pětisetčlenného pelotonu a nepřekážet ostatním. Porce dopolední vyjížďky se projevovala silně znavenými nohami.

Heslo Emila Zátopka - "Když nemůžeš, tak přidej!", mě nechalo naprosto v klidu. Ihned v prvním (v jediném) kopci závodu jsem nemohl. Těžké nohy, nestrávená klobása a hlava, která věděla, co ještě všechno následuje...

Kopec byl utrpení. Fůůůůůůj. Spíše jsem ho vyšel, než vyběhnul. Na vrcholu se mi otočil žaludek a prvně v životě si nebyl jistý, zda budu blinkat zásluhou sportu. Neblinkal.

Druhou půlku závodu ani raději nechci komentovat. Jedním slovem - protrpěná.

Byl jsem nesmírně rád, když jsem od Myslovského rybníka zahlédnul cílovou rovinku a ukončil tak své trápení chůzo-běhu časem 1:12:31 v celkovém pořadí 143.

P.S. Příští rok vím jistě, že si odpustím klobásu před samotným startem.

Mercedes