Běhej lesy - Karlštejn

Měsíc před začátkem závodu to vypadalo, že i letos bude tento závod nejúspěšnější, co se účasti členů DaP týká (stejně jako tomu bylo v roce 2017). Vždyť nás bylo přihlášeno 7 kousků. Postupem času se však někteří naši běžci ze závodu postupně z různých důvodů odhlašovali (Richard, Mercedes, František, Adam, Péťa) až nakonec zbyli pouze dva stateční - Majonéza (Řezňa) a Pavel (kapitán).

Při vzpomínkách na minulý ročník jsem věděl, že letos budu po startu běžet na půl plynu, nikam nebudu spěchat a doufal jsem, že tato rozvážná taktika mě ve finále pomůže dostat se do cíle rychleji, než tomu bylo loni. Také jsem se těšil na kvalitní občerstvovačky, kde jsem měl od Františka za úkol dát si melouny i za něj. Vždyť úžasné a osvěžující melouny byly jedny z mála pozitivních vzpomínek na minulý ročník (na své utrpení z loňského běhu neustále nemohu zapomenout a prozatím se v mém běžeckém životě nenašel závod, který by mě více zhuntoval).

Ale vraťme se na start závodu. Z nějakého neznámého důvodu jsem byl zařazen do koridoru 1, zatímco Majonéza až do druhého. Oba koridory startovaly sice naráz, ale každý jsme tak ve startovním poli stáli na trochu jiném místě. Vyběhl jsem opravdu rozvážně a průběžně se otáčel v očekávání, kdy uvidím Majonézu za sebou. Byl jsem překvapen, že to nebylo tak brzo, jak jsem si původně myslel, ale až někde po opuštění Mořiny. Chvíli jsme běželi spolu, i když jsem vnímal, že Majonézu trochu brzdím. Ale brzdil jsem ho schválně, nechtěl jsem dopadnout jako loni a můj cíl bylo běžet raději pomalu a jen dle svých pocitů a nepodřizovat tempo nikomu jinému. Byl jsem tak i rád, když se ode mě Majonéza začal pomalu vzdalovat. Za pár set metrů se však tato má taktika ukázala osudnou.

Zlomový okamžik závodu pro mě nastal někdy při výběhu z lesů, kdy jsem na Majonézu mohl ztrácet tak nějakých 40 metrů. Najednou totiž někdo přede mnou vykřikl "Tady ale nejsou fáborky, ty jsou támhle za polem, běžíme blbě!!!". V tu chvíli se skoro všichni běžci na mé úrovni zastavili a začali jsme zjišťovat, zda vyřčené odpovídá realitě. A opravdu ano. Zavolal jsem ještě na Majonézu, ale už mě neslyšel. Následně se strhla lavina, všichni zbylí jsme se rozeběhli přes pole na značenou cestu a za námi ostatní. Trochu jsem zrychlil, abych ztrátu dohnal. Přemýšlel jsem, co bude s Majonézou a dalšími, až přijdou na to, že běží blbě a budou hledat správnou cestu zpět na trať. Nám značená trasa mezitím rychle ubíhala, až jsme se dostali na rozcestí a tam se běžci před námi zastavili - mají běžet doprava nebo doleva? - fáborky totiž nikde. Na rozcestí mezitím za námi dobíhali další a další běžci a my přemýšleli, kam se vydat. Slova zaznívající na pořadatele závodu zde raději citovat nebudu. Nakonec se někdo rozeběhl doprava a ostatní se vydali slepě za ním. Nepublikovatelné slovní hodnocení pořadatelů neustávalo. Přece není možné, aby měli takto blbě značenou, nebo spíše neznačenou trať!! Nakonec jsme se po různých cestách dostali do vesničky před první občerstvovací stanicí. Vesničku jsem proběhl v pohodě a toužebně jsem začal vyhlížet občerstvovačku. Po posilnění jsem se vydal do následujícího kopce během. Jaká to příjemná změna, loni na těchto místech jsem již pochodoval. Když mi na hodinkách blikla hodina běhu a já jsem stále ještě nebyl na metě osmého kilometru, věděl jsem, že ať už vedla oficiální trať závodu kudykoliv, tak že jsem si závod pěkně prodloužil. A můj cíl doběhnout do cíle rychleji než loni se začal rozplývat.

Seběh ke Karlštejnu byl příjemný, ale na hrad jsem už spíše šel, než běžel. Vybíhat kopce ve druhé půlce závodu už mě moc nešlo, spíše jsem se do nich už jen ploužil. Majonézu jsem pak na trati ještě stihl, když jsem sbíhal do lomu (zatímco on už si to pelášil z lomu nahoru). V lomu jsem se osvěžil pod instalovanou sprchou a pak už mě čekala jen cesta vzhůru a pak závěrečný kilometrový seběh. Do něj jsem se i letos docela opřel a na posledním kilometru tak cenné vteřinky nahnal. V cíli výsledný čas jsem měl asi o 4 minutky horší než loni. Ale kolik jsem toho letos na trati uběhl? To nevím. Kdybych si ale nezaběhl, loňský čas bych určitě překonal. Škoda.

V cíli jsem se postavil do fronty na medaili a zaposlouchal se do proslovu pořadatelů, který se nesl v duchu "omlouváme se moc účastníkům našeho závodu, ale někdo chvíli před oficiálním startem závodu některé fáborky úmyslně přemístil jinam a část běžců tak běžela delší trasu, časy závodu tak nebudou započítávány do celkového hodnocení seriálu Běhej lesy". No super, a to muselo díky mému pomalu zvolenému tempu potkat i mě.

Mezitím mi přišlo, že se fronta na medaile nějak moc nehýbá, tak jsem požádal svou ženu (která zde absolvovala svůj první běžecký závod v životě - 12km a zvládla ho perfektně, tímto jí k jejímu velevýkonu gratuluji a jsem na ní patřičně pyšný), aby si do fronty stoupla místo mě. Potřeboval jsem se totiž nutně napít. A při vychutnávání osvěžujícího birellu jsem už jen v dáli poslouchal slova pořadatelů: ".....a ještě se musíme omluvit, nemůžeme najít jednu bednu s medailemi....."

Takže ani medaili ze závodu nakonec nemám.......

Jo, a melouny jsem si za Františka nedal. Na občerstvovačkách nebyly......

Ale i tak se zřejmě do lesů kolem Karlštejna vydáme i za rok a snad ve větším počtu. Úžasná krajina, hrad Karlštejn i zatopený lom Amerika totiž stojí za to.

Zapsal Pavel K.